Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného
Eva Černohorská: Ptačí vějíř.
(foto: ap)

Ptačí vějíř, indukovaný odpor a winglety

11.06.2020

TŘEBÍČ (ap) - Barevný svět, pod tímto názvem prezentuje svoji tvorbu ve výstavní síni Předzámčí Eva Černohorská (1939). Autorka působila celý život jako učitelka, většinou na základních školách, naposledy, od roku 1991 do roku 2002, vyučovala na gymnáziu v Břeclavi.


Náměty pro své obrazy nachází Eva Černohorská všude kolem sebe, ve společnosti, v architektuře i v přírodě. Na rozdíl od profesionálních výtvarníků nemá své výrazné téma, kterého by se držela, a používá také řadu výtvarných technik. Na třebíčské výstavě se prezentuje díly, vytvořenými technikou koláže. Vlastnoručně barvené papíry postupně trhá a následně lepí tak, že skládají celý obraz. V nevelké výstavní síni tak návštěvník spatří kreace nazvané Podzimní variace, Ukřižování, Něžná Madona, Minaret, Na trempu, Ženich nebo Černí čápi.

Jednou z dominant výstavy je obraz Ptačí vějíř. Autorka v něm vyjádřila svůj obdiv ke „konstrukci“ ptačího křídla, které je na svém konci složeno z dlouhých prohnutých per ručních letek. Milovníkům přírody a letectví ovšem tento motiv vyvolává na mysli i jiné souvislosti.

Ano, možná jste si i vy při pozorování přírody nebo přírodopisných filmů všimli výrazně ohnutých per na koncích křídel káňat, orlů, kondorů nebo čápů. Peří na koncích křídel těchto velkých ptáků se za letu ohne nahoru, až je téměř ve svislé poloze. Tvarování letek masou vzduchu vytváří maximální vztlak při minimální délce jejich křídel. Téměř sedmdesát let od vzniku letectví na tuto „zajímavost“ z anatomie ptáků letečtí konstruktéři téměř nedbali. Až někdy v 70. letech minulého století na základě testů v aerodynamickém tunelu inženýři zjistili, že pokud jsou konce křídel patřičně zakřivené a správně nastavené po směru proudění vzduchu, zlepší se aerodynamické charakteristiky a třeba i nosnost letadla! Tomuto vynálezu se říká winglety a můžeme je dnes už běžně spatřit i na koncích křídel velkých dopravních letadel.

S různými tvary konců křídel se v letectví experimentuje již od jeho počátků, v teoretické rovině se tento nápad objevil dokonce ještě před prvním vzletem motorového letadla těžšího vzduchu bratří Wrightů v roce 1903, a to u anglického inženýra Fredericka Lanchestera v roce 1897. První zdokumentovanou snahou o vylepšení letových vlastností letadla pomocí rané verze wingletů jsou od roku 1910 takto vybavené letouny skotského inženýra Williama Somervilla. Winglety byly použity ojediněle i „bojově“ za 2. světové války a prvenství patří německé firmě Heinkel, která je použila na křídle proudové stíhačky He-163. Poté téměř na 30 let pokusy s winglety utichly. Za otce wingletů, jak je známe dnes, je považován americký aerodynamik Richard Whitcomb, který je v 70. letech vyvinul a prakticky ozkoušel během svých výzkumů v Národním úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA).

Hlavní výhoda wingletů spočívá v eliminaci vírů, vznikajících na konci křídla a zvyšujících tak jeho odpor. Pomocí wingletu se dosáhne plynulejšího proudění vzduchu a lepších vlastností křídla při nižších rychlostech, což je právě případ ptáků.

Podstatou wingletu je, slovy technika, snížení indukovaného odporu. Jak známo, nesymetrický profil křídla způsobuje, že vzduch obtékající jeho horní stranu se pohybuje po delší trase než ten obtékající stranu spodní, takže se pohybuje větší rychlostí. Tím pádem dochází nad křídlem ke vzniku oblasti s nižším tlakem než pod křídlem, což společně s faktem, že profil křídla usměrňuje obtékání vzduchu směrem dolů, umožňuje letadlům těžších vzduchu létat. Ovšem rozdíl tlaků nad a pod křídlem s sebou přináší onu popisovanou obtíž. Protože křídlo nemůže být nekonečně dlouhé, dochází na jeho konci k setkání obou oblastí s rozdílným tlakem. Proud vzduchu zpod křídla se přirozeně snaží dostat do oblasti nižšího tlaku, k čemuž dochází prostřednictvím vírů, které se obloukem přelévají zespod křídla na jeho horní stranu. A tyto víry působí v přesně opačném směru než síla pro let žádoucí, totiž vztlak. Tomu se říká indukovaný odpor.

Můžeme jen s úžasem obdivovat, jak ptáci tento aerodynamický problém ohnutými koncovými pery svých křídel elegantně vyřešili už miliony let před člověkem. A Člověk moudrý (Homo sapiens sapiens), jinak též člověk rozumný, může podle svého založení přemýšlet nad tím, zda ptáci vděčí za důmyslnou konstrukci svých křídel evoluci, nebo inteligentnímu stvořiteli.

Divák na výstavě Evy Černohorské pak může meditovat i nad rozdílným přístupem k vidění světa mužů a žen. Tam, kde žena-výtvarnice viděla ptačí vějíř, tam může muž hloubat nad geniálním řešením odstranění indukovaného odporu křídla, se kterým přišlo ptactvo. Výstava je otevřena po-pá 9 – 17, so – ne 10 – 17 hod. a potrvá do 6. září.

Autor: ap
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk